Internet slaví padesáté narozeniny. Jak vznikal a co mu hrozí?

Jen málokterý vynález v historii lidstva měl (a má) tak masivní dopad na společnost jako internet. Původní záměr, který stál u jeho vzniku, byl však zcela odlišný a se zapojením širší veřejnosti vlastně vůbec nepočítal. Prvotním impulsem byl totiž strach ze studené války a otázka, jak by americké úřady komunikovaly v případě zničení stávající telekomunikační infrastruktury nukleárními zbraněmi.

V roce 1962 tak vznikl výzkumný projekt agentury ARPA, jehož cílem měl být vznik experimentální decentralizované sítě ARPANET. Jeho realizaci však v počátcích provázela nedůvěra třeba i od tak významné technologické firmy jako je IBM, která tehdy považovala takovou síť za nemožnou, a nechtěla se proto na jejím vývoji podílet.

I navzdory tomu ARPANET skutečně vznikl a 29. října 1969 došlo k prvnímu datovému přenosu v síti. Leonard Kleinrock, jeden z klíčových vývojářů ARPANETU, chtěl poslat slovo “Login”, ovšem po zadání písmen “L” a “O” celá síť spadla. I tak lze ale považovat “Lo” za první data, která kdy internetem protekla.

Od té doby se ARPANET začal postupně zdokonalovat. V roce 1987 bylo připojeno k síti již přes 27 tisíc počítačů a ve stejném roce také vznikl samotný pojem internet. Za klíčové období pro jeho rozšíření se ale považují devadesátá léta. V roce 1991 byl poprvé nasazen World Wide Web (WWW) ve švýcarské laboratoři CERN (mimochodem i dnes první WWW stránka stále funguje). O rok později se k síti oficiálně připojilo i Československo, konkrétně na ČVUT v Praze. V roce 1994 se internet komercionalizuje a po dalších dvou letech ho používá už 55 milionů uživatelů. Odhaduje se, že dnes má přístup k síti přes 3,7 miliardy lidí, tedy zhruba půlka planety.

Internet se tak stal neodmyslitelnou součástí života obyvatel vyspělých částí světa. Protéká jím nejen obrovské množství dat a informací, ale i peněz a postupem času se stal i důležitým politickým nástrojem. Vliv internetu ve společnosti zkrátka roste a není proto divu, že je stále aktuálnější i otázka jeho regulace a kontroly a s ní spojená svoboda a otevřenost internetu. 

Svoboda internetu dlouhodobě klesá

Podle zprávy americké neziskové společnosti Freedom House, která sleduje míru svobody a demokracie po celém světě, klesá už 8 let v řadě svoboda na internetu. Jedná se však o celosvětový průměr, který zhoršují především státy s nedemokratickým režimem v čele s Čínou.

Ta v minulém roce přijala nový zákon o kybernetické bezpečnosti, který mimo jiné zavádí povinnost registrovat se na sociálních médiích pod skutečným jménem, vyžaduje, aby místní i zahraniční společnosti okamžitě odstraňovaly komunistickou stranou cenzurovaný obsah, nebo zpřísňuje nejrůznější podmínky pro provozovatele internetových služeb. K zákonu se navíc neustále přijímají nová restriktivní opatření, podle zprávy Freedom House přidává čínská vláda v průměru dvě nová pravidla denně.

Čína si ale své know-how nenechává jen pro sebe a svůj model řízení státu, včetně kontroly internetové sítě, nabízí formou školení i dalším státům jako “novou možnost, jak urychlit vývoj země a zachovat si vlastní nezávislost,” jak prohlásil čínský prezident Si Ťin-pching na sjezdu komunistické strany v říjnu 2017.

Školení probíhají formou několikatýdenních seminářů pro zástupce států, které mají zájem. Čínští lektoři na nich učí nejen obecné principy cenzury a monitorování občanů, ale zaměřují se i na specifika dané země. Seminářů se zúčastnilo už přes 35 zemí a patří mezi ně například i Brazílie, Bělorusko, Indie, Rusko, Saudská Arábie nebo Sýrie.

Freedom House u 65 vybraných států sledoval, zda se jejich svoboda na internetu v roce 2018 oproti předešlému roku zvýšila (modrá), snížila (červená) nebo zůstala stejná (šedá). Zdroj: freedomhouse.org

Zatímco vlády v autoritářských a totalitních režimech si s cenzurou a svobodou projevu až tak moc hlavu nelámou, pro státy s liberální demokracií to je velmi citlivá otázka a v případě internetu obzvlášť. Zjednodušeně lze říct, že se zde střetává snaha o vyšší bezpečnost, ochranu uživatelů a omezování dezinformací s právem na svobodu slova a informace. 

Následující dva příklady z posledních let – přijetí směrnice EU o jednotném digitálním trhu a problematika síťové neutrality – ukazují, že problematika svobody internetu není vůbec nic jednoduchého a pravděpodobně se o ní i v budoucnu povedou vášnivé diskuze a spory.

Ochrana autorských práv nebo omezování svobody slova?

Obavy ohledně možné cenzury internetu vzbuzuje v březnu 2019 schválená směrnice Evropské unie o autorském právu na jednotném digitálním trhu, zejména články 11 a 13 (ve finálním znění články 15 a 17). Jejich cílem má být větší ochrana autorských práv a to nejen umělců, ale i mediálních a vydavatelských domů.

Kritici ale poukazují na to, že články 11 a 13 spíše než k spravedlivější distribuci zisku, povedou k filtraci, respektive k monitorování a následné cenzuře obsahu. Odpůrci proti směrnici demonstrovali na nejrůznějších místech v Evropě a k protestům se připojila například i Wikipedie, která 21. března 2019 na jeden den vypnula svou českou, německou, slovenskou a dánskou verzi. Směrnice byla i přesto o pět dní později schválena Evropským parlamentem. Pojďme se proto na oba články podívat detailněji.

Článek 11 (ve finálním znění článek 15) přezdívaný Lex Google

Cílem článku 11 je zajistit spravedlivou odměnu vlastníkům autorských práv za užití jejich obsahu na internetu, a to včetně náhledů ve vyhledávačích, sociálních sítích nebo agregátorech zpráv.

Problém to bude zejména pro vyhledávače, které zobrazují ve svých výsledcích úryvky ze článků zpravodajských webů. V praxi tak hrozí, že Google, Seznam a další přestanou zcela indexovat zpravodajské weby ve svých výsledcích vyhledávání, případně budou zobrazovat jen titulky zpráv bez úryvků.

Mezi podporovatele tohoto opatření patří samozřejmě různé vydavatelské unie, jako například Evropský svaz vydavatelů tisku ENPA nebo Unie vydavatelů ČR. V srpnu 2018 se za článek 11 postavili také novináři, když zpravodaj agentury AFP Sammy Ketz poslal europoslancům otevřený dopis, pod který se podepsalo 103 novinářů z 27 zemí, včetně České republiky. Ketz v dopise popisoval finanční problémy médií, zejména v souvislosti se zahraničním, krizovým a válečným zpravodajstvím, a právě licencování žurnalistického obsahu, tak jak to zavádí článek 11, pak označil za vhodné řešení, díky kterému nebudou muset média získávat prostředky přímo od čtenářů.

Mezi odpůrci článku najdeme například mezinárodní neziskovou organizaci Electronic Frontier Foundation, která upozorňuje na to, že článek 11 de facto zničí otevřený přístup ke zpravodajství pod licencí Creative Commons, protože tvůrci nebudou mít možnost, jak se svých práv vzdát. Kritika se ozývá i v Česku, například od portálu Seznam.cz, který sdílí obdobné problémy jako Google. Proti vystupuje i Hospodářská komora České republiky, Svaz průmyslu a dopravy ČR a v neposlední řadě Senát, který 9. března 2017 přijal usnesení pro Evropskou komisi, kde se k článku 11 negativně vyjadřuje.

Článek 13 (ve finálním znění článek 17) přezdívaný Upload filter

Za kontroverzní je považován také článek 13, který přenáší odpovědnost za porušování autorských práv z koncového uživatele na provozovatele platformy, kde je určitý obsah nahráván. Původně se mělo jednat o veškeré zprostředkovatele prostoru pro sdílení obsahu, ale po vlně demonstrací a kritiky byl článek upraven tak, aby se nevztahoval na společnosti mladší tří let, s obratem do deseti milionů a s méně než pěti miliony uživateli za měsíc.

Problematický je článek zejména kvůli tomu, že v praxi není možné kontrolovat takové množství obsahu (například nahrávaných videí na Youtube) člověkem. Aby se tak poskytovatelé platforem vyhnuli postihu, budou muset vytvořit automatické monitorování a filtrování nahrávaného obsahu. A právě tady hrozí, ač většinou nechtěná, cenzura. Očekává se totiž, že filtry nepropustí i část obsahu, který je v pořádku, například parodie na různá díla, ke kterým se autorská práva nevztahují.

Navíc bude nutné monitorovat veškerý nahrávaný obsah, což je paradoxně v rozporu s pravidly EU. Článek 13 tak v důsledku přikazuje něco, co je vlastně zakázané.

Nejen podle kritiků je však tento článek směrnice napsán velmi vágně a bude záležet, jakým způsobem ho členské státy budou implementovat. Ačkoliv na to mají celé dva roky, ve Francii začal být příslušný zákon účinný již 24. října 2019. V Česku chtějí o konečné podobě zákona diskutovat jak zástupci velkých vydavatelských a mediálních domů, tak zástupci internetových firem v čele se Seznamem.

Zda budou články 11 a 13 skutečným zásahem do svobody slova a zda doopravdy pomůžou autorům, umělcům a vydavatelům vydělat více peněz za kvalitní obsah, zjistíme až časem. Celá diskuze okolo směrnice však ukazuje, jak je internetová svoboda choulostivé a citlivé téma – co je pro jednoho ochrana autorských práv, může být pro druhého cenzura a omezení svobody slova.

Neutralita sítě: neudržitelný koncept nebo podmínka internetové svobody?

Neutralita sítě zjednodušeně znamená, že všechna data, která se v síti přenáší mají stejnou prioritu. Poskytovatel připojení tak nemůže zpomalovat přenos dat u určitých stránek nebo jiné naopak zrychlovat. V praxi tedy nemůže například brzdit načítání Facebooku, aby přiměl uživatele přejít na jinou sociální síť, která bude mít standardní nebo dokonce větší rychlost.

Při zachování principu neutrality sítě tedy proudí všechna data stejnou rychlostí. Při porušení tohoto principu by však velké firmy mohly platit poskytovateli internetu za to, že připojení k jeho stánkám nebo serveru bude oproti ostatním rychlejší.

Zastánci prolomení neutrality sítě uvádí zejména tyto dva argumenty: v prvé řadě by internetové připojení k určitým stránkám mohlo být pro koncového zákazníka výrazně levnější nebo dokonce zdarma. V praxi by to znamenalo, že kdyby uživatel navštěvoval třeba jen Facebook, Amazon, Youtube a Netflix, tak by za připojení nic neplatil, protože všechny náklady by poskytovateli internetu zaplatily zmíněné firmy.

V budoucnu by při prolomení neutrality sítě mohla nabídka poskytovatele internetu vypadat třeba nějak takto. Zdroj: imgur.com

Druhým argumentem, který s postupem času nabírá na síle, je nutnost budování rychlejších a propustnějších sítí, protože objem protékajících dat i počet připojených zařízení v síti neustále roste a očekává se, že tento trend bude pokračovat nebo dokonce zesílí.

Poskytovatelé internetu a operátoři tak budou muset vynaložit nemalé prostředky na budování kvalitnější sítě. Dostávají se tím do situace, kdy je na jedné straně tlak na snižování cen za připojení a na straně druhé vysoké náklady na nutnou infrastrukturu. Pokud by však mohli síťovou neutralitu prolomit, získali by podstatnou část prostředků od velkých internetových firem výměnou za přednostní užívání sítě nebo její rychlejší větve.

Naopak zastánci principu považují přísné dodržování neutrality sítě za jedinou možnost, jak může internet zůstat svobodnou, otevřenou a demokratickou sítí.

Jejich hlavní argument je vcelku zřejmý: ve chvíli, kdy se budou určité stránky načítat rychleji nebo budou součástí bezplatných nebo velmi levných balíčků služeb, budou mít internetoví giganti ještě větší monopol, než mají nyní. Nové startupy a internetové projekty by tak měly mnohem horší startovní pozici a drtivá část internetového provozu by šla jen za hrstkou nejbohatších.

Zastánci zachování neutrality sítě také poukazují na riziko spojené s výhodným postavení samotných poskytovatelů služeb. Ti by totiž měli možnost vytvořit vlastní videoportál, sociální síť nebo třeba obří e-shop, který budou zvýhodňovat a tím ovládnout trh.

Jedním z nejznámějších zastánců síťové neutrality je bývalý americký prezident Barack Obama, který v roce 2014 doporučil FCC (Federální komise pro spoje), aby udělala vše pro ochranu síťové neutrality pro všechny. O rok později FCC skutečně přijala regulaci, která prolomení zakazovala. Opatření však příliš dlouho nevydrželo. I přes vlny vášnivých debat a protestů odhlasovala v prosinci 2017 rada FCC zrušení této regulace.

Ve státech Evropské unie naopak stále platí nařízení Evropského parlamentu a Rady EU ze dne 25. 11. 2015, ve kterém je princip síťové neutrality zakotven. Nařízení je však taktéž terčem kritiky, zejména kvůli své vágnosti a nejasnostem, které by paradoxně mohly vést k opačnému efektu. Nařízení považuje za nedostatečné například i autor World Wide Webu Tim Berners Lee.

Otazník visí i nad bezpečností

Odhadovat, jak bude internet vypadat až oslaví další kulatiny, je asi jako věštit z křišťálové koule. Proměnných je zkrátka příliš mnoho a to nejen v oblasti internetové svobody a otevřenosti. Velký otazník visí také nad bezpečností. Útoky hackerů jsou s technologickým vývojem stále nebezpečnější a obavy vzbuzuje i přechod na 5G sítě nebo rozvoj IoT.

Když navíc vezmeme v úvahu, jaký kus cesty internet urazil jen za posledních 25 let, nelze předpokládat, že vše, co o něm platí dnes, bude pravdou i v budoucnu. Na závěr se tak hodí internetu popřát, aby byl i nadále spíše dobrý sluha než zlý pán a sloužil především lidem, a ne jen skupině mocných a bohatých.